Vítám vás u prvního newsletteru v roce 2023! Je rozdělený na komentář k prezidentské volbě + přidávám návod, jak krotit závislost na chytrém telefonu. Všiml jsem si, že čím méně za den beru mobil do ruky, tím jsem šťastnější a víc v pohodě.Pokud chcete na newsletter reagovat s tipy či postřehy, prostě na tento e-mail odpovězte.Jdeme na to! Už nikdy se neobjeví dokonalý prezidentský kandidátKdo nemá ve věku sociálních sítí nějaký vroubek, je podezřelý. Světci a světice vymřeli. A ti bez sociálních sítí a hutné internetové historie jsou podezřelí nejvíce. Dokonalý kandidát na prezidenta neexistuje a nejspíše se v superinformační době neobjeví už nikdy.Přímá volba hlavy státu stvořila největší reality show v Česku a kampaň je příliš dlouhá na to, aby se člověk po marketingové masáži necítil přesycený. Jak ukazuje projekt Mediální obraz, za dva týdny se do veřejného prostoru vychrlí kolem sta tisíc zmínek o prezidentských kandidátech.Relevantní otázky, na které by měli kandidáti odpovědět, se vyčerpaly už před měsíci. Dostáváme se do bodu, kdy přísné oko diskutérů na sociálních sítích hodnotí každý výrok (i několik let dozadu), každou nepovedenou fotku, rodinu kandidátů a jejich přátele. Je to absurdní a nakonec nejspíše u řady lidí stejně rozhodnou emoce. Je to dáno prezidentskými pravomocemi a tím, že řada lidí očekává v jedné z nejvyšších ústavních funkcí hlavně symbol a morální oporu pro národ. Po řádění Miloše Zemana má řada lidí tuto touhu ještě větší.Volební týmy se nyní nachází ve fázi, kdy už nemají za úkol pouze budovat pozitivní obraz svého reprezentanta, ale i zpochybňovat hlavní oponenty. Nakonec se podle očekávání objevila silná trojice kandidátů s šancí uspět. Ti ostatní jsou spíše křoví s jinými motivacemi než usednout na Hradě. Třeba se zviditelnit pro volby do Senátu. Pro řadu lidí poslouží jen jako příležitost k odevzdání protestního hlasu a pětiletému bručení s hláškou: Já vám říkal, že jste měli volit toho XY.Doba, kdy si každý kandidát běžel na své běžecké dráze, je pryč. Tvrdé jádro voličů už je nějakou dobu ustálené. A dostávat se do všeobecné známosti už hlavní trojka také nemusí. Začal agresivní boj o nerozhodné voliče.Bez ohledu na to, jak svatě a čestně se kandidáti tváří, každý tým okopává něčí kotníky. K tomu slouží i motivovaní fanoušci na sociálních sítích. Nějaký vlivný účet vytrhne hlášku či výrok z kontextu. Roztleská to. Pak se objeví oficiální účet prezidentského kandidáta a celou situaci s nadhledem zaglosuje a tím nepřímo kopne do soupeře.Mám rád projekt Česká sojka na Instagramu, který ukazuje ty „nejdůležitější tweety“.  Je vidět, jak má v tomto prostředí navrch generál Pavel. Podporují ho často anonymní účty, za nimiž stojí političtí marketéři. Například Jie (@jietienming) je pracovník tiskového oddělení úřadu vlády a vsadil jednoznačně na Petra Pavla. Twitter je už nějakou dobu rajónem koalice Spolu a ta se spíše kloní ke generálovi. Jenže zároveň nesmíme zapomínat, že Twitter volby nevyhrává, což třeba už roky dobře chápe marketingový tým Andreje Babiše. Twitter má tak v prezidentské volbě především roli ohřívače témat a slouží pro nastolování agendy v médiích. Někteří komentátoři se rádi nechávají plamennými výměnami názorů na Muskově sociální síti inspirovat při psaní svých komentářů.Setkal jsem se už i s lidmi, kteří některého politického kandidáta přestali podporovat z důvodu, že jim vadily agresivní výpady jeho tvrdého jádra fanoušků. Že něco takového politik nemá pod kontrolou? To je jen iluze. Vždy může vyzvat ke zklidnění. Bohužel jsou jimi tyto internetové vřavy tiše ignorovány.Dobrým příkladem může být i dnešní vláda. Premiér Petr Fiala vystupuje jako gentleman, co se vždy snaží o dialog. Vedle toho tu máme úderku na sociálních sítích, která ve jménu koalice Spolu napadá politické oponenty a novináře. Kdyby Fiala vyzval ke zklidnění či apeloval na slušnost, věřím, že by to nějaký efekt mělo. Minimálně by šlo se na jeho slovo odvolávat, kdyby někdo ze straníků na sociálních sítích zdivočel. Fiala to ale neudělá, protože rozpoutávání válek na sociálních sítích je jedna ze strategií politického marketingu jeho domovské strany.Technologie naleptávají demokracii

O svátky je čas se zamyslet i nad složitějšími tématy. Letos jsem si zvolil feminismus. Často se o něm mluví během prezidentské volby a na sociálních sítích se vede nekonečný boj o jeho definici. Pozvání do podcastu přijaly Maja Vusilović a Eliška Koldová z magazínu Druhá směna.Ptal jsem se:· Jak definují feminismus?· Jaké je to nedělat feminismus v rukavičkách?· Co říkají na současnou prezidentskou volbu?· Jak vzniká Druhá směna a co je její misí?· Co musí zažívat ženy, které se ve veřejném prostoru označují za feministky?Přeji příjemný poslech a hezké svátky.P. S. : Pokud chcete projekt podpořit, můžete ZDE.

Skoro na den přesně jsem před rokem oznámil, že končím v redakci Deníku N, vezmu si volno a rok budu psát placený newsletter. To se setkalo s poměrně velkým nepochopením od řady kolegů. V očích některých jsem se stal „pouhým blogerem“ a neváhali mi to kdykoliv vmést do tváře. Sabatikl – rok kreativního volna – je ale o tom dělat věci jinak a třeba i testovat hranice svého oboru.Nebudu vás napínat. Hodně z vás asi chce vědět, jestli se mohu jen Mimo agendou uživit.Odpověď zní: NE. Má to ale jedno velké ALE.V průměru jeden článek na Mimo agendě vydělal více, než je běžný honorář u mainstreamových médií. A to je skvělá zpráva. Určitě se najdou lidé, kteří jsou šikovnější, zajímavější a dokázali by se živit jen newsletterem i na malém českém trhu. Po svém experimentu o tom nemám pochyb. Koneckonců profesionálních podcasterů je celá řada. Například Čestmír Strakatý nedávno oznámil 1000 předplatitelů, což je vynikající výkon. I vzhledem k tomu, že začal jen před pár měsíci. Článek nebo podcast vychází na Mimo agendě jednou týdně. Průměrně každý příspěvek vydělal na předplatném od čtenářů 4 389 Kč. Průměrně za měsíc čtenáři koupili předplatné za 19 tisíc korun. Což je úžasné vzhledem k nastavení Mimo agendy. Cílem bylo věnovat práci maximálně jeden celý pracovní den v týdnu.Celkem projekt za rok vydělal 228 239 Kč. Čtenáři si tak koupili 1918 měsíců předplatného. Nikdy jsem u Mimo agendy neinvestovat ani korunu do reklamy a zájem o ni vznikl čistě sdílením a šeptandou mezi lidmi.Čísla zveřejňuji, protože Mimo agendu funguje díky komunitě čtenářů a jejich zájem mě motivoval publikovat každý týden bez ohledu na to, že jsem byl třeba nemocný či musel psát na zadním sedadle auta během cestování Evropou.Stálo to za to, hodně jsme se od sebe naučili a nenacházím slova, jak vám všem poděkovat. Našeho snažení si všimla i prestižní anketa Křišťálová Lupa, kde se Mimo agendu umístilo na 6.–8. místě v kategorii obsahová inspirace.Pojďme se detailněji podívat na seznam toho, co mě sabatikl a projekt Mimo agendu naučil a jakých chyb jsem se měl vyvarovat.1. Užívejte si let naslepo 

S klesající životní úrovní je ve společnosti opět cítit napětí. Na Václavském náměstí desítky tisíc lidí poslouchaly útočné projevy proti válečným uprchlíkům z Ukrajiny. Slovenskem otřásly vraždy v baru Tepláreň, které schvalovali i někteří lidi z Česka. Už od roku 2014 se s nenávistí a rozbíjením stereotypů a předsudků snaží bojovat agentura HateFree Culture. Její ředitel Lukáš Houdek mi popsal, jak si dnes Češi vedou a co se za roky existence projektu ve společnosti změnilo.CELÝ DÍL SI MŮŽETE POSLECHNOUT ZDE

S klesající životní úrovní je ve společnosti opět cítit napětí. Na Václavském náměstí desítky tisíc lidí poslouchaly útočné projevy proti válečným uprchlíkům z Ukrajiny. Slovenskem otřásly vraždy v baru Tepláreň, které schvalovali i někteří lidi z Česka. Už od roku 2014 se s nenávistí a rozbíjením stereotypů a předsudků snaží bojovat agentura HateFree Culture. Její ředitel Lukáš Houdek mi popsal, jak si dnes Češi vedou a co se za roky existence projektu ve společnosti změnilo.O čem jsme se bavili:Proti komu dnes směřuje nenávist a jak se její projevy mění?Omezuje korektnost naši svobodu slova?Jak média přistupují k sexuálním menšinám?Jaké je to sdílet traumata ze svého osobního života?Jde kombinovat práci novináře a aktivisty?Proč v Jihoafrické republice není bílá genocida, na kterou se odvolávají někteří politici?Chtěl bych také poděkovat všem podporovatelům, díky kterým mohou takové rozhovory vznikat.Přeji vám příjemný poslech.

Místo Twitteru mě najdete na Mastodonu. Tenhle výkřik se po přečtení textu bude jevit víc ironicky, než autor zamýšlel.Novinářská posedlost po hledání bezpečné twitterové alternativy je logická a vidíme ji všude v západním světě. Nejde ale o strach, že by Elon Musk četl privátní twitterové zprávy a platforma se stala pro novináře bezpečnostním rizikem. Silný twitterový účet byl pro novináře především pákou na velké mediální domy. Twitterová adresa se stala stejně důležitou jako e-mailová schránka. Díky tisícům sledujících na Twitteru mohli novináři získávat lepší pracovní pozice, vyjednávat o vyšších platech a dostat se k zajímavým příležitostem. Nedělám si iluze, že bych byl pozván na tolik debat, kdybych neměl silný účet na sociální síti s modrým ptáčkem ve znaku. Twitter zkrátka vytvořil v novinářské profesi škvíru, kterou někteří obratem zaplnili ke svému vlastnímu prospěchu. Desítky tisíc sledujících jim zvyšovaly dosah, což jim umožnilo rozjet nezávisle na mediálních domech řadu projektů od knih po vlastní podcasty a show.To, jak někteří na Twitteru kopou sami za sebe, nejvíce podtrhuje, když exkluzivní informaci raději zdarma tweetnou, než aby napsali článek. Dělají to, i když je to v rozporu s byznysovým modelem jejich domovského média, pro které pracují a které je platí. Tweet vám sám o sobě nic nevydělá, pokud nepřivede vaše publikum na stránku obalenou reklamou či zamčenou za platební bránou.Abych byl fér. Nedělají to jen novináři, ale i politici, což bylo vidět u případu s ruskou raketou vypálenou na Polsko. Nakonec se ukázalo, že střelu kvůli obraně vypálili Ukrajinci a omylem skončila na území našeho severního souseda. Jen abychom si rozuměli, samozřejmě, že by se to nikdy nestalo, kdyby Kyjev nečelil bezprecedentní agresi Ruska. V poznámce se zaměřuji na strategickou komunikaci státu, která bohužel padla za oběť co nejrychlejšímu tweetnutí kvůli sběru lajků a sdílení. A to i když v té době nebyla informace 100% ověřená. Takovým příkladem je přímo ministryně obrany Jana Černochová, jejíž slovo má v tomto případě velkou váhu.Nejvyšší představitelé polské a americké strany si v tomto ohledu počínali více profesionálně a zdráhali se do vyšetření něco komentovat. Skvěle tehdy zareagoval i bývalý generál Petr Pavel, který díky zkušenostem z armády ve svém vyjádření mírnil vášně. Pokud se Českou republiku a celé NATO snaží Kreml roky vykreslit jako bojechtivý pakt, zbrklé výroky některých politiků do této karikatury bohužel zapadly.Obavy z budoucnostiNyní panuje strach, že výhodná symbióza řady profesí s Twitterem může náhle skončit. Je zajímavé, že Elon Musk nevyvolal pouze chaos, ale také (možná nechtěně) osvětlení důvodů, proč je pro řadu lidí jeho sociální síť důležitá. Ty byly často komplikovanější než touha po prostoru, kde se mohou svobodně vyjadřovat a čerpat informace. Vůbec poprvé si někteří lidé uvědomili, jak moc vsadili na jednoho koně a že jejich roky budovaná komunita může lusknutím prstu zmizet. A to bez náhrady. Tisíce hodin by přišly vniveč.Představte si složitou situaci novináře, který má na Twitteru několik desítek tisíc sledujících. Ostatní kanály aktivně nepoužíval a jeho Instagram i Facebook jsou pouze zlomkem jeho úspěchu na Twitteru. Přenést všechny své fanoušky na jinou platformu je nemožné a vždy musíte počítat se ztrátami. Někomu se to nepodaří vůbec, protože Twitter a Instagram si žádají jiný přístup.Americká novinářka Taylor Lorenz se s tím nepárala a rovnou přejmenovala svůj Twitter na „odebírejte můj Substack“. Pokud Substack neznáte, tak pro vysvětlení stačí, že umožní psát blog a posílat newslettery a podcasty. Tohle řešení zvolila Lorenz mimo jiné i proto, že své e-mailové kontakty může volně přenášet z platformy na platformu.Kdyby někdo koupil Substack a vypnul ho, Lorenz si vezme svých několik tisíc e-mailových adres, na které svůj obsah rozesílá, a prostě jej začne posílat odjinud. Alternativních služeb je celá řada a odběratel by nic nepoznal.Zpětně dává strategie větší smysl než vložit víru do jedné uzavřené platformy. Sláva každého twitterového účtu může rychle skončit. Například novinář Vojtěch Gibiš dostal ban (nejspíš za publikování drastických záběrů z Ukrajiny.) A od té doby se mu přístup nepodařilo získat zpět, protože Twitter nemá v Česku žádnou stálou technickou podporu. Dříve se dalo některým lidem dovolat do Bruselu, ale po Muskových čistkách je otázkou, zda tyto pozice v budoucnu vůbec přežijí.Uživatel je dnes více než kdy jindy odkázaný na automatické formuláře technické podpory. Pak mu nezbude nic jiného než doufat, že se v tom množství žádostí ta jeho neztratí. Tenhle problém se samozřejmě netýká jen Twitteru. Například řada firem je závislá na propagaci přes Facebook. Existuje mnoho případů podnikatelů, kteří o svůj účet přišli a nedovolali se pomoci. Nejbližší centrála Facebooku je ve Varšavě a plní především marketingovou a lobbistickou roli.Konec komunikačního punkuPojďme se vrátit k novinářce Taylor Lorenz, která má velké štěstí, že si mohla svůj newsletter vůbec založit. Po zkušenostech z Twitteru se velká média poučila a podobné experimenty svým novinářům neschválí jen tak.Nechtějí se jako u epizody s Twitterem dostat do situace, že jim nějaká hvězda přeroste přes hlavu. Dobrým příkladem je The New York Times. Loni uniklo interní nařízení, které se týká newsletterů, podcastů a knih. Na vše bude nyní kmenový novinář potřebovat svolení. Slavné médium se zkrátka snaží své zaměstnance krotit ve světě, v němž velké vydavatelské domy kvůli liberalizaci trhu ztrácí půdu pod nohama.

Firemní novinář Martin Kavka si nechá posílat tolik newsletterů, že jednou za čas musí vyhlásit „bankrot“ a odběry promazat. Momentálně mu jich do schránky chodí zhruba stovka. Newslettery zažívají převážně v anglosaském světě velký boom a služby jako Substack si získaly velkou popularitu mezi experty a novináři. Někteří z nich začali dokonce opouštět tradiční redakce a navazovat se čtenáři nový vztah skrze e-mailovou schránku. Kavka tenhle fenomén sleduje už několik let a radí, jak má pořádný newsletter vypadat. Jeho projekt Newslettery získal například nominaci na Křišťálovou Lupu a překročil tisíc pravidelných odběratelů.Celý díl si můžete poslechnout ZDE

Firemní novinář Martin Kavka si nechá posílat tolik newsletterů, že jednou za čas musí vyhlásit „bankrot“ a odběry promazat. Momentálně mu jich do schránky chodí zhruba stovka. Newslettery zažívají převážně v anglosaském světě velký boom a služby jako Substack si získaly velkou popularitu mezi experty a novináři. Někteří z nich začali dokonce opouštět tradiční redakce a navazovat se čtenáři nový vztah skrze e-mailovou schránku. Kavka tenhle fenomén sleduje už několik let a radí, jak má pořádný newsletter vypadat. Jeho projekt Newslettery získal například nominaci na Křišťálovou Lupu a překročil tisíc pravidelných odběratelů.O čem jsme se bavili:Proč jsou newslettery takový fenomén?Můžeme očekávat jejich boom i v Česku?Jak udělat skvělý newsletter a jakých chyb se vyvarovat?Kde hledat ty nejlepší newslettery a jak se nenechat zahltit.Chtěl bych také poděkovat všem podporovatelům, díky kterým mohou takové rozhovory vznikat. Přeji vám příjemný poslech.

Brzy to bude rok, co jsem se rozhodl odejít z Deníku N na sabatikl a po více jak deseti letech práce v redakci zažít rok jinak. Nebudu vám lhát. Člověk během takového experimentu občas zažívá velmi nepříjemné stavy a někdy i výrazné propady nálad. Opakovaně jsem toho chtěl nechat a vrátit se do starých kolejí. Nechat se zaměstnat a opět být součástí mediální komunity, ve které je mi tak dobře. Jsem rád, že jsem to nakonec i s podporou blízkých neudělal a v sabatiklu pokračoval.Nyní už chápu, proč je u sabatiklu ideální, aby trval minimálně rok. Teprve nedávno mi začaly docházet ty nejzásadnější věci, které si s sebou ponesu v příštích letech. Rok mimo zavedené vzorce by šel přirovnat k rokům pandemie. Lidem najednou došlo, že nemusí každý den jezdit do kanceláře, a přesto dokážou zvládnout své úkoly. Každý den sedět včas na své židli se najednou jevilo jako nesmysl. Podobné stržení opony nyní zažívám s pracovní dobou. Od dokončení školy jsem byl zvyklý chodit do zaměstnání na určitý blok hodin. Odejít dřív ve mně vyvolávalo úzkost, kterou jsem paradoxně necítil u přesčasů. V knize 4000 týdnů autor Oliver Burkeman přirovnává hodiny k vagonům. Zaměstnavatel si jich z vašeho života rezervuje určitý počet a ty zkrátka patří jemu. Jenže tyhle vagony nemusí být vždy smysluplně naložené. A někdy vozí přímo blbosti. Část je poloprázdná kvůli prokrastinaci, flákání a odpočítávání času, kdy na pomyslných kolejích vagony odjedou.Když je čas jen váš a nikdo si vaše ubíhající „vagony“ nezarezervoval, začne vám být líto je pouštět poloprázdné či naplněné zbytečnostmi. Prostě si zase začínáte vážit hodnoty svého času.Například Petr Mára v několika videích mluvil o tom, proč nikdy nechtěl být zaměstnanec. Ještě před rokem jsem na ta videa koukal trochu nechápavě. Vždy jsem našel mnoho argumentů, proč bych se podobnou cestou nevydal. Přitom jsem obdivoval, jak někdo dokáže upřednostnit svou svobodu před stabilitou, kterou poskytuje zaměstnání. Nedokázal jsem si představit, že ráno vstanu a nebudu mít co dělat a hodiny hrůzostrašně začnou odtikávat čas do zaplacení účtů. Připadalo mi to jako generátor stresu, který mě bude odvádět od toho důležitého. Realita, na niž mě český vzdělávací systém nepřipravoval, nakonec není tak děsivá. Naopak jsem se musel naučit říkat ne, abych si sabatikl s prostorem pro volno a přemýšlení nezničil velkým množstvím projektů. Dostával jsem se k tolika příležitostem, že jsem si mohl vybírat, co mě skutečně zaujalo. Nejspíše tu ty možnosti byly vždy, ale já jsem k nim byl slepý. Začal se mi vyvíjet další smysl. Předtím jsem si nedokázal o účast v projektu říct, a ještě za to požadovat honorář. Díky tomuhle roku jsem se dostal i k několika mezinárodním investigativním pracím a musím říct, že je zatím skvělý zážitek koukat pod ruce lidem, kteří mají na psaní textů více času a prostředků.Tohle je esence svobody, o které mluví řada lidí na volné noze, ale mně to začalo docházet až teď. Mám štěstí, že jsem tento rok nezažil pocit, že pracuji na něčem, co nedává smysl a je to jen práce pro práci. Zaměstnání na plný úvazek v redakci toho pocitu bylo plné. Někdy bylo zkrátka nutné během šichty vyplnit rámeček v novinách, protože váš kolega neodevzdal text včas. Když se pak člověk díval na kvalitu článku i čísla statistik, jen kroutil hlavou s otázkou: Proč jsem raději nešel domů? Proč jsem raději nevěnoval čas hledání lepšího tématu? Chyběl by někomu článek, který nikdo stejně nečte, protože z něj přímo číší, že jen vyplňuje místo? A je vůbec etické obtěžovat už tak zahlcené čtenáře něčím tak odfláknutým?