Článek

Generace proti dějinám

29. 1. 2023


Vítám vás u pravidelného pondělního newsletteru Mimo agendu. Začneme opět pár postřehy, které mohly zapadnout v mediálním prostoru. Připomínám, že na e-mail můžete odpovědět a dát mi tak na článek zpětnou vazbu.

Po několika týdnech intenzivní kampaně se nejspíše cítíte vyčerpaní a přehlcení. Doporučuji drobný informační detox. Pokud vás z něho mobil vytrhává, můžete se inspirovat, jak zkrotit notifikace.

Tak, a teď můžeme k obsahu. V hlavním textu se věnuji tomu, jaké je vrátit se po roce do práce. Není to úplně snadné, a hlavně první dva týdny jsem měl pochybnosti, zda to zvládnu. Tahle zkušenost by vás od případného sabatiklu neměla odradit, je ale fér, aby zazněla. Tím toto téma na Mimo agendě ukončím. Vracím se i k tomu, proč různé generace mají ke své práci trochu jiný vztah a jak jsou dějiny někdy silnější než sny. Tuhle pasáž vnímám hlavně jako smíření s „boomery“, kteří byli k mé cestě často kritičtí. Jejich generace totiž umožnila trochu nevděčným mileniálům se na začátku svého života zasnít.

Na začátku newsletteru najdete opět přehledy a postřehy z posledního týdne. V placené části pak naleznete onen velký text.

Tak jdeme na to!

Konec pána z titulní strany

Média se budou muset naučit žít bez Miloše Zemana. Tenhle kontroverzní politik plnil deset let první strany nejprestižnějších titulů v Česku. Zemanománie se v lecčem podobala Trumpománii v USA. Oba politiky s autoritativními tendencemi a všudypřítomnými skandály nešlo ignorovat. V demokraticky smýšlejícím spektru vzbuzovali úzkost a strach z budoucnosti. Informování o prezidentských úřadech se proměnilo ve válečné zpravodajství a tahle krize médiím přivedla i řadu předplatitelů. Obrana demokracie byla v Česku rámovaná skrze silnou občanskou společnost a média. Útoky od Zemana využila řada titulů pro svou propagaci.

Když se podíváme do USA, po odchodu Trumpa se zájem o média propadl. Není vyloučené, že se něco podobného stane i v Česku. Novináři, kteří se zaměřovali na Hrad a vliv kolem něj, budou muset najít nové silné téma. Otázka je, zda vůbec existuje. Zemana v investigativních a politických tématech by šlo přirovnat ke Karlu Gottovi v bulváru. Další historické události jako pandemie a válka na Ukrajině už lidi přesytily a jejich pozornost u těchto témat klesá. 

Některým jistě vyvstalo i jméno Andreje Babiše, ten ale může být několik let zaparkovaný v opozici a média by se kvůli nedostatku zdrojů (čas, lidé, prostor) měla zaměřit především na ty u moci.

Co si o tom myslíte? Odepište mi na e-mail.

K zamyšlení doporučuji i toto vlákno na Twitteru od Johany Kotišové na téma média a informování o volbách.

Na Twitteru jsem viděl bouřlivou diskusi o tom, zda média někomu během voleb stranila, či ne, a kde je ta pomyslná vyváženost. Moc se mi k tématu líbil příspěvek odborníka na novinářskou etiku Jana Motala z Masarykovy univerzity v Brně, který to shrnul pro Hlídacího psa.

„Nestrannost neznamená nemít názor, nestrannost neznamená vzdát se boje za demokracii. Nestrannost znamená vědět, že i na naší straně jsou problémy.“

Psát i o problémech současného prezidenta a vlády bude důležité. Neznamená to, že by novinář sloužil temné straně síly. Lidem poskytuje informace, aby se mohli co nejlépe rozhodnout.

Osobně doufám, že neochladne ani zájem o vyloučené regiony a lidi, kteří volili Zemana a Babiše. O problému se začalo v mainstreamu více mluvit poté, co tito dva politici začali dominovat. Hledala se odpověď na to, kdo takové osobnosti volí, a tím se odkrývaly i strukturální problémy naší společnosti jako mezery v oblasti vzdělávání, chudoba, nedostupnost služeb. V téhle práci se musí pokračovat. Víc něž kdy jindy. Babiše volilo 2,4 milionu lidí na základě lživé kampaně o zatažení Česka do války. Ty hlasy a ta frustrace současným stavem nezmizí. Za pár let se vše může zase otočit.

Články pro E15

Mám blok tvořit TikToky, ale ne kvůli Číňanům

Poté, co jsem zahájil svou digitální střídmost, začal růst i můj vnitřní odbor k platformám jako TikTok, Instagram, Twitter a Facebook. Vždy, když mě vtáhne a připoutá návykový algoritmus, se cítím, jako bych osobně selhal. Prostě jsou ta videa se zvířátky a vtipnými skeči někdy silnější než já a nemám dost disciplíny je vypnout. Strašně mi pomohlo aplikace odstranit z mobilu, ale i tak se někdy přistihnu, jak při práci na počítači na těchto službách desítky minut prokrastinuji. Nejhorší je, že se při tom váš mozek tak namáhá, že tahle prokrastinace nevede k přívalu nápadů. Prostě jen koukáte do blba a občas cítíte nějakou emoci, ale vaše hlava si při tom vůbec neodpočine.

Opakovaně jsem na Mimo agendu psal, jak jsou pro novináře sociální sítě důležitým nástrojem. Stále více lidí se ke zprávám dostává právě přes ně. Jsou prostředkem pro získávání (i ztrátu) důvěry jako osobnost ve veřejném prostoru.  

Jenže v situaci, kdy k těmto platformám cítím nechuť, na nich nejsem z etických důvodů schopný tvořit obsah. Hlavně i s vědomím toho, že to netěší ani řadu influencerů. Berou ty služby jen jako nástroj pro svůj dosah. Někdy je v tom prostě pouze chladný kalkul se snahou zaujmout, ale vlastně čímkoliv bez zamyšlení, zda to má pro konzumenta skutečně hodnotu. 

Nejsem teď ve fázi, kdy bych se přes tohle dokázal překlenout a dělat obsah, jen abych přitahoval pozornost lidí. Abych přispíval k tomu, že je jejich čas bezcílně pálen na blbostech a na adiktivních platformách. Začal jsem si najednou připadat, jako kdybych prodával cigarety a alkohol dětem. 

Možná časem názor zase změním, pokud objevím polohu a druh tvorby, které mi pro tyto platformy začnou dávat smysl.

Co si o tom myslíte? Nehrotím to zbytečně?

Na co se připravit, když se po roce vrátíte do práce

Obsah pro předplatitele

Tento článek je pouze pro předplatitele.

Chcete číst dál a mít přístup k dalším příspěvkům této publikace?

Předplatit od 119 Kč