Můj sabatikl: Jak jsem v lednu selhal

Je načase napsat poněkud osobnější příspěvek. Je to přes měsíc, co jsem opustil své zaměstnání v Deníku N a vzal si roční sabatikl - kreativní volno.

Připomínám, že o tématu můžeme diskutovat na Discordu. K sabatiklu mi posíláte řadu otázek. Odpovědi na ně zveřejním v samostatném textu v polovině týdne. Někomu může podobná struktura otázek a odpovědí vyhovovat více.

Proč jsem se tak rozhodl? 

Deset let jsem neznal nic moc jiného (kromě víkendů a dovolené), než budíček v 6:45. Dorazit do redakce/terénu lehce po osmé, abych se stihl připravit na poradu a přečíst důležité články toho dne. 

Pak jsem začala práce na vlastním tématu. Zůstával jsem v redakci, dokud bylo potřeba. Noviny sice byly ohraničeny uzávěrkou, ale web žil 24 hodin denně. Nezřídka se stalo, že jsem zasedal k počítači třeba během setkání v hospodě s přáteli či když jsem trávil víkend s rodinou. 

Pokud šel den dobře a dorazil jsem domů dřív, dočítal si, co ten den vydala konkurence. Konverzoval s kolegy, fanoušky na sociálních sítích a udržoval jsem kontakt se zdroji. Odpojit se od tohoto maratonu člověka znervózní. Zakořenil se ve mně pocit, že mi něco uniká. 

S náladou to bylo jak na houpačce podle toho, jaký ohlas měl můj článek. Jakmile se mi nepodařilo napsat silný a úspěšný text, dostavily se deprese a pocit selhání. V opačném případě se člověk vezl na vlně euforie, která ale vždy rychleji a rychleji pomíjela.  

Smutné je, že zpětně si většinu těch skvělých textů, z nichž jsem byl nadšený a které citovala někdy i zahraniční média, moc nevybavím. Prostě zmizely v čase. V mojí paměti i v paměti čtenářů. Sebeúspěšnější texty jsou vždy převálcovány novým a novým obsahem, který média neustále chrlí. Jeden starší kolega mi kdysi říkal, že práce novináře je jako krmit příšeru nebo házet lopaty do kotle, aby oheň nevyhasnul.

Nakonec jsem vyhasnul já. Připadal jsem si jako po dálkovém plavání bez vidiny pevniny, kde bych si odpočinul. Kdybych přestal plavat, tak se začnu topit. Dřív byl člověk také unavený, ale dosáhl nohama na dno a nabral síly. Teď jsem vždy zahučel do pomyslné vody hlouběji a hlouběji, až jsem dno nohama nenahmatal a zůstal jsem celý pod vodou. 

Osobně si nemyslím, že jsem byl ve fázi totálního vyhoření a vyčerpání organismu. Ale určitě se k němu schylovalo a je štěstí, že jsem si preventivně řekl dost. Měl jsem za ty roky práce nastřádané nějaké peníze, které by mi pomohly nějaký čas přežít, když se uskromním. Mám skvělou přítelkyni, která mě v mém rozhodnutí vzít si roční sabatikl podpoří a pojede se mnou do ciziny. Nejsem zatížen dětmi a dalšími povinnostmi v rodině. A furt cítím, i když je ten pocit trochu otupělý, že mám po třicítce chuť stále zažívat něco nového a učit se.  

Tento pocit je pro kreativní volno moc důležitý. Proležet rok na gauči by bylo mrhání prostředky. Nelenoším. Chci protáhnout “svaly”, které zakrněly, a dát odpočinout těm přetaženým. 

Nepíšu návod na to, jak si úspěšně zařídit sabatikl. Některé postřehy vás mohou inspirovat, nebo je můžete úplně odmítnout. Na kreativním volnu je krásné to, že se můžete vyhnout představám ostatních lidí, jak ho naplnit. Není moc špatných rozhodnutích, protože i selhání má člověka na nové cestě posunout dál. Sabatikl dává totiž prostor se poučit a zkusit to jinak. Tento text je o tom, jak o kreativním volnu přemýšlím já a co bych si z něj chtěl odnést. 

Sabatikl bolí a znervózňuje