Podcast

Lukáš Houdek: Některá média vytváří z trans lidí karikatury

11. 12. 2022


S klesající životní úrovní je ve společnosti opět cítit napětí. Na Václavském náměstí desítky tisíc lidí poslouchaly útočné projevy proti válečným uprchlíkům z Ukrajiny. Slovenskem otřásly vraždy v baru Tepláreň, které schvalovali i někteří lidi z Česka. Už od roku 2014 se s nenávistí a rozbíjením stereotypů a předsudků snaží bojovat agentura HateFree Culture. Její ředitel Lukáš Houdek mi popsal, jak si dnes Češi vedou a co se za roky existence projektu ve společnosti změnilo.

O čem jsme se bavili:

  • Proti komu dnes směřuje nenávist a jak se její projevy mění?
  • Omezuje korektnost naši svobodu slova?
  • Jak média přistupují k sexuálním menšinám?
  • Jaké je to sdílet traumata ze svého osobního života?
  • Jde kombinovat práci novináře a aktivisty?
  • Proč v Jihoafrické republice není bílá genocida, na kterou se odvolávají někteří politici?

Chtěl bych také poděkovat všem podporovatelům, díky kterým mohou takové rozhovory vznikat.

Přeji vám příjemný poslech.

více
Článek

Novináři se bojí o Twitter. Důvodem ale není Elon Musk

5. 12. 2022


Místo Twitteru mě najdete na Mastodonu. Tenhle výkřik se po přečtení textu bude jevit víc ironicky, než autor zamýšlel.

Novinářská posedlost po hledání bezpečné twitterové alternativy je logická a vidíme ji všude v západním světě. Nejde ale o strach, že by Elon Musk četl privátní twitterové zprávy a platforma se stala pro novináře bezpečnostním rizikem. Silný twitterový účet byl pro novináře především pákou na velké mediální domy. 

Twitterová adresa se stala stejně důležitou jako e-mailová schránka. Díky tisícům sledujících na Twitteru mohli novináři získávat lepší pracovní pozice, vyjednávat o vyšších platech a dostat se k zajímavým příležitostem. Nedělám si iluze, že bych byl pozván na tolik debat, kdybych neměl silný účet na sociální síti s modrým ptáčkem ve znaku. 

Twitter zkrátka vytvořil v novinářské profesi škvíru, kterou někteří obratem zaplnili ke svému vlastnímu prospěchu. Desítky tisíc sledujících jim zvyšovaly dosah, což jim umožnilo rozjet nezávisle na mediálních domech řadu projektů od knih po vlastní podcasty a show.

To, jak někteří na Twitteru kopou sami za sebe, nejvíce podtrhuje, když exkluzivní informaci raději zdarma tweetnou, než aby napsali článek. Dělají to, i když je to v rozporu s byznysovým modelem jejich domovského média, pro které pracují a které je platí. Tweet vám sám o sobě nic nevydělá, pokud nepřivede vaše publikum na stránku obalenou reklamou či zamčenou za platební bránou.

Abych byl fér. Nedělají to jen novináři, ale i politici, což bylo vidět u případu s ruskou raketou vypálenou na Polsko. Nakonec se ukázalo, že střelu kvůli obraně vypálili Ukrajinci a omylem skončila na území našeho severního souseda. Jen abychom si rozuměli, samozřejmě, že by se to nikdy nestalo, kdyby Kyjev nečelil bezprecedentní agresi Ruska. V poznámce se zaměřuji na strategickou komunikaci státu, která bohužel padla za oběť co nejrychlejšímu tweetnutí kvůli sběru lajků a sdílení. A to i když v té době nebyla informace 100% ověřená. Takovým příkladem je přímo ministryně obrany Jana Černochová, jejíž slovo má v tomto případě velkou váhu.


Nejvyšší představitelé polské a americké strany si v tomto ohledu počínali více profesionálně a zdráhali se do vyšetření něco komentovat. Skvěle tehdy zareagoval i bývalý generál Petr Pavel, který díky zkušenostem z armády ve svém vyjádření mírnil vášně. Pokud se Českou republiku a celé NATO snaží Kreml roky vykreslit jako bojechtivý pakt, zbrklé výroky některých politiků do této karikatury bohužel zapadly.

Obavy z budoucnosti

Nyní panuje strach, že výhodná symbióza řady profesí s Twitterem může náhle skončit. Je zajímavé, že Elon Musk nevyvolal pouze chaos, ale také (možná nechtěně) osvětlení důvodů, proč je pro řadu lidí jeho sociální síť důležitá. Ty byly často komplikovanější než touha po prostoru, kde se mohou svobodně vyjadřovat a čerpat informace. Vůbec poprvé si někteří lidé uvědomili, jak moc vsadili na jednoho koně a že jejich roky budovaná komunita může lusknutím prstu zmizet. A to bez náhrady. Tisíce hodin by přišly vniveč.

Představte si složitou situaci novináře, který má na Twitteru několik desítek tisíc sledujících. Ostatní kanály aktivně nepoužíval a jeho Instagram i Facebook jsou pouze zlomkem jeho úspěchu na Twitteru. Přenést všechny své fanoušky na jinou platformu je nemožné a vždy musíte počítat se ztrátami. Někomu se to nepodaří vůbec, protože Twitter a Instagram si žádají jiný přístup.

Americká novinářka Taylor Lorenz se s tím nepárala a rovnou přejmenovala svůj Twitter na „odebírejte můj Substack“. Pokud Substack neznáte, tak pro vysvětlení stačí, že umožní psát blog a posílat newslettery a podcasty. Tohle řešení zvolila Lorenz mimo jiné i proto, že své e-mailové kontakty může volně přenášet z platformy na platformu.Kdyby někdo koupil Substack a vypnul ho, Lorenz si vezme svých několik tisíc e-mailových adres, na které svůj obsah rozesílá, a prostě jej začne posílat odjinud. Alternativních služeb je celá řada a odběratel by nic nepoznal.


Zpětně dává strategie větší smysl než vložit víru do jedné uzavřené platformy. Sláva každého twitterového účtu může rychle skončit. Například novinář Vojtěch Gibiš dostal ban (nejspíš za publikování drastických záběrů z Ukrajiny.) A od té doby se mu přístup nepodařilo získat zpět, protože Twitter nemá v Česku žádnou stálou technickou podporu. Dříve se dalo některým lidem dovolat do Bruselu, ale po Muskových čistkách je otázkou, zda tyto pozice v budoucnu vůbec přežijí.

Uživatel je dnes více než kdy jindy odkázaný na automatické formuláře technické podpory. Pak mu nezbude nic jiného než doufat, že se v tom množství žádostí ta jeho neztratí. 

Tenhle problém se samozřejmě netýká jen Twitteru. Například řada firem je závislá na propagaci přes Facebook. Existuje mnoho případů podnikatelů, kteří o svůj účet přišli a nedovolali se pomoci. Nejbližší centrála Facebooku je ve Varšavě a plní především marketingovou a lobbistickou roli.

Konec komunikačního punku

Pojďme se vrátit k novinářce Taylor Lorenz, která má velké štěstí, že si mohla svůj newsletter vůbec založit. Po zkušenostech z Twitteru se velká média poučila a podobné experimenty svým novinářům neschválí jen tak.Nechtějí se jako u epizody s Twitterem dostat do situace, že jim nějaká hvězda přeroste přes hlavu. Dobrým příkladem je The New York Times. Loni uniklo interní nařízení, které se týká newsletterů, podcastů a knih. Na vše bude nyní kmenový novinář potřebovat svolení. Slavné médium se zkrátka snaží své zaměstnance krotit ve světě, v němž velké vydavatelské domy kvůli liberalizaci trhu ztrácí půdu pod nohama.

více
Článek

V zahraničí jsou newslettery fenomén. Čeká nás boom jako u podcastů, věří Kavka

27. 11. 2022


Firemní novinář Martin Kavka si nechá posílat tolik newsletterů, že jednou za čas musí vyhlásit „bankrot“ a odběry promazat. Momentálně mu jich do schránky chodí zhruba stovka. Newslettery zažívají převážně v anglosaském světě velký boom a služby jako Substack si získaly velkou popularitu mezi experty a novináři. Někteří z nich začali dokonce opouštět tradiční redakce a navazovat se čtenáři nový vztah skrze e-mailovou schránku. Kavka tenhle fenomén sleduje už několik let a radí, jak má pořádný newsletter vypadat. Jeho projekt Newslettery získal například nominaci na Křišťálovou Lupu a překročil tisíc pravidelných odběratelů.

Celý díl si můžete poslechnout ZDE

více
Podcast

V zahraničí jsou newslettery fenomén. Čeká nás boom jako u podcastů, věří Kavka

27. 11. 2022


Firemní novinář Martin Kavka si nechá posílat tolik newsletterů, že jednou za čas musí vyhlásit „bankrot“ a odběry promazat. Momentálně mu jich do schránky chodí zhruba stovka. Newslettery zažívají převážně v anglosaském světě velký boom a služby jako Substack si získaly velkou popularitu mezi experty a novináři. Někteří z nich začali dokonce opouštět tradiční redakce a navazovat se čtenáři nový vztah skrze e-mailovou schránku. Kavka tenhle fenomén sleduje už několik let a radí, jak má pořádný newsletter vypadat. Jeho projekt Newslettery získal například nominaci na Křišťálovou Lupu a překročil tisíc pravidelných odběratelů.

O čem jsme se bavili:

  • Proč jsou newslettery takový fenomén?
  • Můžeme očekávat jejich boom i v Česku?
  • Jak udělat skvělý newsletter a jakých chyb se vyvarovat?
  • Kde hledat ty nejlepší newslettery a jak se nenechat zahltit.

Chtěl bych také poděkovat všem podporovatelům, díky kterým mohou takové rozhovory vznikat.

Přeji vám příjemný poslech.

více
Článek

Deset měsíců bez zaměstnání. Sabatikl mě naučil nenávidět pracovní dobu a milovat placení daní

20. 11. 2022


Brzy to bude rok, co jsem se rozhodl odejít z Deníku N na sabatikl a po více jak deseti letech práce v redakci zažít rok jinak. Nebudu vám lhát. Člověk během takového experimentu občas zažívá velmi nepříjemné stavy a někdy i výrazné propady nálad. Opakovaně jsem toho chtěl nechat a vrátit se do starých kolejí. Nechat se zaměstnat a opět být součástí mediální komunity, ve které je mi tak dobře. Jsem rád, že jsem to nakonec i s podporou blízkých neudělal a v sabatiklu pokračoval.

Nyní už chápu, proč je u sabatiklu ideální, aby trval minimálně rok. Teprve nedávno mi začaly docházet ty nejzásadnější věci, které si s sebou ponesu v příštích letech. Rok mimo zavedené vzorce by šel přirovnat k rokům pandemie. Lidem najednou došlo, že nemusí každý den jezdit do kanceláře, a přesto dokážou zvládnout své úkoly. Každý den sedět včas na své židli se najednou jevilo jako nesmysl. 

Podobné stržení opony nyní zažívám s pracovní dobou. Od dokončení školy jsem byl zvyklý chodit do zaměstnání na určitý blok hodin. Odejít dřív ve mně vyvolávalo úzkost, kterou jsem paradoxně necítil u přesčasů. V knize 4000 týdnů autor Oliver Burkeman přirovnává hodiny k vagonům. Zaměstnavatel si jich z vašeho života rezervuje určitý počet a ty zkrátka patří jemu. Jenže tyhle vagony nemusí být vždy smysluplně naložené. A někdy vozí přímo blbosti. Část je poloprázdná kvůli prokrastinaci, flákání a odpočítávání času, kdy na pomyslných kolejích vagony odjedou.

Když je čas jen váš a nikdo si vaše ubíhající „vagony“ nezarezervoval, začne vám být líto je pouštět poloprázdné či naplněné zbytečnostmi. Prostě si zase začínáte vážit hodnoty svého času.

Například Petr Mára v několika videích mluvil o tom, proč nikdy nechtěl být zaměstnanec. Ještě před rokem jsem na ta videa koukal trochu nechápavě. Vždy jsem našel mnoho argumentů, proč bych se podobnou cestou nevydal. Přitom jsem obdivoval, jak někdo dokáže upřednostnit svou svobodu před stabilitou, kterou poskytuje zaměstnání. Nedokázal jsem si představit, že ráno vstanu a nebudu mít co dělat a hodiny hrůzostrašně začnou odtikávat čas do zaplacení účtů. Připadalo mi to jako generátor stresu, který mě bude odvádět od toho důležitého. 

Realita, na niž mě český vzdělávací systém nepřipravoval, nakonec není tak děsivá. Naopak jsem se musel naučit říkat ne, abych si sabatikl s prostorem pro volno a přemýšlení nezničil velkým množstvím projektů. 

Dostával jsem se k tolika příležitostem, že jsem si mohl vybírat, co mě skutečně zaujalo. Nejspíše tu ty možnosti byly vždy, ale já jsem k nim byl slepý. Začal se mi vyvíjet další smysl. Předtím jsem si nedokázal o účast v projektu říct, a ještě za to požadovat honorář. Díky tomuhle roku jsem se dostal i k několika mezinárodním investigativním pracím a musím říct, že je zatím skvělý zážitek koukat pod ruce lidem, kteří mají na psaní textů více času a prostředků.

Tohle je esence svobody, o které mluví řada lidí na volné noze, ale mně to začalo docházet až teď. Mám štěstí, že jsem tento rok nezažil pocit, že pracuji na něčem, co nedává smysl a je to jen práce pro práci. Zaměstnání na plný úvazek v redakci toho pocitu bylo plné. Někdy bylo zkrátka nutné během šichty vyplnit rámeček v novinách, protože váš kolega neodevzdal text včas. Když se pak člověk díval na kvalitu článku i čísla statistik, jen kroutil hlavou s otázkou: Proč jsem raději nešel domů? Proč jsem raději nevěnoval čas hledání lepšího tématu? Chyběl by někomu článek, který nikdo stejně nečte, protože z něj přímo číší, že jen vyplňuje místo? A je vůbec etické obtěžovat už tak zahlcené čtenáře něčím tak odfláknutým?

více
Podcast

Válečný reportér Ray Baseley: Češi postupně ztrácí zájem o příběhy z Ukrajiny

13. 11. 2022


Válka na Ukrajině pozornost čtenářů už dávno nepřitahuje do takové míry jako na začátku. Přitom se v kontextu celého konfliktu nyní dějí ty nejzásadnější události. Ukrajinská armáda postupně dobývá ztracené území a čeští váleční reportéři se do země zasažené konfliktem pravidelně vrací, aby tyto příběhy zprostředkovali. Jedním z nich je i mladý reportér Ray Baseley. Rozhovor vznikal těšně před jeho odjezdem za dalšími reportážemi.

O čem jsme se bavili:

  • Co člověk cítí těsně před odjezdem do válečné zóny?
  • Jak zpětně vnímá průběh celého konfliktu?
  • Co říká na demonstrace, které požadují jednání s Ruskem?
  • Proč je stále těžší najít peníze na výjezdy na Ukrajinu a jak přežít ve válečné zóně.

Chtěl bych také poděkovat všem podporovatelům, díky kterým mohou takové rozhovory vznikat.

Přeji vám příjemný poslech.

více
Podcast

(Audio) Jak Johnny Harris objevil recept na záchranu novinařiny

7. 11. 2022


Audioverze článku o Johhnym Harrisovi. Dejte mi prosím vědět, jak se vám tento styl líbí.

Být novinářem na volné noze je peklo plné nejistoty. Skáčete od zakázky k zakázce a doufáte, že vám včas proplatí faktury, protože jinak nevyjdete s měsíčním rozpočtem. Vedle toho jsou tu YouTubeři a influenceři, kteří si dokážou vydělat peníze, na něž ani ten nejelitnější novinář nikdy nedosáhne – a to i kdyby při práci v redakci psal pravidelně knižní bestsellery. Jak už jsem zmiňoval v předchozím vydání Mimo agendy, influenceři si vytvořili podmínky pro produkování lepšího obsahu, zatímco novináři se proškrtali k úpadku.

Existuje ale novinář, který začal hrát na hřišti YouTuberů. Byl nominovaný na prestižní ceny Emmy a mluví se o něm jako o fabrice na miliony zhlédnutí. Téměř vše, co vydá, se stane virálním, a přitom publikuje jen několikrát do měsíce. Zdá se, že Johnny Harris našel recept na to, jak žít jako nezávislý novinář a profitovat ze světa, v němž dominují influenceři. Pro novinařinu to je dobrá zpráva, neboť někdo objevil jednu z cest, kudy ven z krize.

více
Článek

Jak Johnny Harris objevil recept na záchranu novinařiny

6. 11. 2022


Být novinářem na volné noze je peklo plné nejistoty. Skáčete od zakázky k zakázce a doufáte, že vám včas proplatí faktury, protože jinak nevyjdete s měsíčním rozpočtem. Vedle toho jsou tu YouTubeři a influenceři, kteří si dokážou vydělat peníze, na něž ani ten nejelitnější novinář nikdy nedosáhne – a to i kdyby při práci v redakci psal pravidelně knižní bestsellery. Jak už jsem zmiňoval v předchozím vydání Mimo agendy, influenceři si vytvořili podmínky pro produkování lepšího obsahu, zatímco novináři se proškrtali k úpadku.

Existuje ale novinář, který začal hrát na hřišti YouTuberů. Byl nominovaný na prestižní ceny Emmy a mluví se o něm jako o fabrice na miliony zhlédnutí. Téměř vše, co vydá, se stane virálním, a přitom publikuje jen několikrát do měsíce. Zdá se, že Johnny Harris našel recept na to, jak žít jako nezávislý novinář a profitovat ze světa, v němž dominují influenceři. Pro novinařinu to je dobrá zpráva, neboť někdo objevil jednu z cest, kudy ven z krize.

Jeho příběh má v sobě ale i jedno zásadní varování. Zjednodušování komplexních věcí vždy narazí na hranici, kdy se z příběhu stává dezinformace. Johnny Harris na této hranici balancuje a podle některých odborníků ji v několika momentech i překročil.

O příběhu Johnny Harrise jsem v Česku nenašel ani žádný podrobný článek, ani analýzu jeho úspěchu. Přitom je extrémně důležité, aby lidé kolem médií a se zájmem o veřejný prostor tento příběh znali. Vysvětluje to úspěch YouTuberů jako Jirka vysvětluje věci, Kluci z Prahy či Kovyho. 

Věčné hledání hranic

Johnny Harris se stal hvězdou díky sérii Borders, která vycházela pod serverem Vox. Zaměřovala se na příběhy lidí na těch nejvíce fascinujících hranicích států, kde dochází k migraci i prolínání naprosto nekompatibilních režimů. Skvělým příkladem byl donedávna třeba Hong Kong. Seriál zaznamenal 50 milionů přehrání a měl dvě nominace na cenu Emmy. 

Fascinující na sérii byl ještě fakt, že za ním nestál obří štáb lidí jako u jiných dokumentů, ale jen Johnny Harris s batůžkem. „Vox mé cestování stálo 6000 dolarů + můj plat. Na místě jsem strávil deset dní a pak několik měsíců videa editoval. Oproti dokumentům to byla velmi levná záležitost,“ popisuje Harris pro Jerusalem Press Club

V roce 2020 s příchodem pandemie Vox sérii zařízl a novinář začal tvořit čistě sám na sebe. Ukázalo se, že redakci vůbec nepotřebuje, a stal se fenoménem YouTube. Většina jeho videí nyní hravě přesáhne milion přehrání a sleduje ho přes 3 miliony účtů. Takový počet hravě několikrát strčí do kapsy youtubové účty prestižních médií jako The Atlantic či Politico.

Továrna na renesanční tvůrce

Abychom pochopili, co Johnna Harrise v jeho filozofii formovalo, musíme se blíže podívat na projekt, kde profesně vyrostl – Vox.com.

Server o sobě říká, že se zaměřuje na „vysvětlující novinařinu“, protože máme přístup k tolika informacím, že se v nich běžný člověk snadno ztratí. Na pozadí našich životů se odehrávají složité konflikty jako válka v Sýrii, která donedávna byla číslem jedna v zahraničním zpravodajství, ale orientovat se v konfliktu přestali už i samotní novináři. 

Vox prostě řekne stop. Vrátí se na začátek celého konfliktu a identifikuje nejdůležitější aktéry. Pak vysvětlí jejich motivace a názorně na mapě ukáže, jak se válka vyvíjela a kdy do ní kdo vstupoval. Konflikt byl tak zamotaný, že video pro Vox z roku 2017 nakonec nabobtnalo na dlouhých 6 minut. To je pro sociální sítě a obecně rychlou dobu poměrně dlouhá stopáž. 

Johnny Harris v přednášce pro Jerusalem Press Club popisuje, jak v redakci debatovali, zda video nezkrátit na 3 minuty, protože 6 minut nikdo koukat nevydrží, a tím spíše na platformách jako Facebook. Jenže to by museli osekat fakta a informace, které byly zásadní k tomu, aby konflikt pochopil každý. Redakce zkrátka narazila na hranici, kdy je ještě možné příběh komplexně popsat. Nakonec se rozhodli vydat delší verzi a video neskutečně zarezonovalo. Zaznamenalo na všech platformách desítky milionů shlédnutí a stalo se do té doby tím nejvirálnějším a nejúspěšnějším příspěvkem v historii serveru Vox. 

Když se dnes podíváme na videa Johnna Harrise, jejich stopáž přesahuje to o syrské válce i několikanásobně. Zpravidla se drží mezi čtvrt a půl hodinou. Investigativní reportáž o tom, proč jsou automaty na zmrzlinu v Mekáči často rozbité, má 30 minut! A pokud se vám zdá téma banální a naprosto nepochopitelné, proč někdo točí 30 minut o přístrojích na zmrzlinu, doporučuji se na video podívat, protože zjistíte, jak hluboko do problémů fungování nejznámější franšízy se může rejpavý novinář dostat. Harris v kauze popsal dokonalý příklad vendor locku, kdy je firma závislá na jednom dodavateli technologie, který produkt nastavil tak, aby byl problémový a díky tomu za opravy inkasoval neuvěřitelné peníze. Stejné video by šlo natočit třeba o IT zakázkách v české státní správě a možná by skutečně mobilizovalo voliče, aby se o tuhle černou díru na peníze začali zajímat.

Mediální projekt Vox je unikátní i svou strukturou redakce a tím, jak přistupuje k samotným autorům. Rozbíjí staré role a nastavuje nové, vhodnější pro současnou dobu. Chce, aby jeho novináři byli renesanční lidé a ovládali uspokojivě několik disciplín. Dobrý autor textu by měl umět i natáčet a stříhat videa. K nim by si měl být schopen udělat základní grafiku a třeba i animace.

Pojďme se na to podívat podrobněji:

V tradičních redakcích nad vším stojí editor. Ten dohlíží na dvě škatulky. Na jedné straně jsou novináři, kteří píší, moderují a získávají informace. Na té druhé technické obory jako grafici, kameramani, střihači.


Jenže v dnešní době takové rozdělení přestává dávat smysl. Obzvlášť s příchodem služeb jako třeba Canva, díky které může být uspokojivým grafikem kdokoliv. Příkladem je i TikTok, kde mladí lidé bez vzdělání v technickém oboru dokážou dělat působivá videa jen s nativní aplikací. Novinář si už jen s psaním či natáčením nevystačí. 

Vox tuhle dobu pochopil, a tak na všechny své „novináře“ začal koukat jako na TVŮRCE, kteří by neměli být limitováni tím, jak chtějí své příběhy vyprávět. Pokud nejsou v nějaké oblasti dost silní, tak jim někdo pomůže. Vox se snaží zkrátka stvořit univerzálního renesančního zaměstnance. Tenhle přístup v lidech údajně vybudí kreativitu a přestanou vnímat hranice formátu. Dalo by se říct, že se snaží novináře přetvořit v někoho, kým dnes musí být téměř každý youtuber, a to je i důvod, proč je řada youtuberů úspěšná. Mohou být víc kvalifikovaní pro moderní vyprávění příběhů.


Nad projektem ve Voxu nedohlíží editor, ale facilitátor, který kreativní proces moderuje. Johnny Harris popisuje, že do Voxu vstupoval jako člověk se vzděláním z oboru mezinárodní vztahy. Uměl trochu grafiku, ale vůbec se nevyznal v psaní scénářů či natáčení. Jeho facilitátor mu pomohl jeho slabé stránky zlepšit. Dnes Johnny Harris jako nezávislý novinář dokáže řadu svých videí s miliony zhlédnutí vytvořit od začátku do konce sám. Stal se redakcí, která deleguje na externí partnery jen to nezbytné – třeba hudbu. 

Bylo by skvělé, kdyby se Voxem české redakce inspirovaly a zkusily s podobně složenými týmy experimentovat. 

Například já se dlouho vnímal jako píšící novinář a měl jsem pocit, že jiný druh tvorby už je za mými hranicemi. Nedokázal jsem si představit, že budu používat pro svůj projekt třeba zvukové formáty. Když jsem se do toho pustil – a bylo to fakt těžké – samotného mě překvapilo, jaký pokrok jsem za několik týdnů udělal. Stejné to je i s videem pro TikTok. Pokud člověk aktivně neodmítá příležitosti se něco učit, jde to s každým projektem snáz. V tradiční redakci bych na to bohužel čas ani příležitost nejspíše nedostal, protože se počítá především profesionální výsledek. K němu ale vede nějaká cesta a tou mediální domy projít neumožňují. Pamatuji si na dobu, kdy jsem se snažil vedle práce v redakci po nocích učit programovat. Po měsíci to skončilo nemocí – asi z vyčerpání – a nemohl jsem se z toho dostat dva týdny.

Unikátní vzorec pro reportáže

Aby Harrisovi reportáže u publika fungovaly, totálně obrátil vzoreček, který používají zpravodajské televize, a našel svou zázračnou formuli.

více